Luxemburgová, Rosa (1871-1919) Polská marxistka a revolucionářka. Rosa Luxemburgová, prominentní postava tří dělnických hnutí, německého, polského a ruského, psala o nejdůležitějších teoretických a taktických otázkách, jimiž se zabývali evropští socialisté před první světovou válkou. Pocházela ze středostavovské židovské rodiny. V důsledku svých raných politických aktivit byla nucena v roce 1889 opustit Polsko; studovala politickou ekonomii v Curychu, kde napsala disertaci o polském průmyslovém vývoji; poté odešla v roce 1898 do Německa, kde zůstala až do své smrti. Od roku 1894 byla jednou ze zakladatelů a vůdců a hlavní teoretičkou Sociální demokracie království polského, stojící v opozici proti principu polské nezávislosti a národního sebeurčení a upřednostňující jednotné hnutí dělnické třídy celého ruského imperia. V Německu se stala přední představitelkou levého křídla Německé sociálně. demokratické strany (SPD). Podala pádnou odpověď na revizionistické argumenty Edwarda Bernsteina; od roku 1905 začala proti "staré dobré" parlamentní taktice SPD podporovat radikálnější alternativu masové stávky; zesměšňovala podporu strany německým válečným snahám v letech 1914-1918. Jako přítelkyně a přátelský kritik LENINA a bolševiků souhlasila v roce 1905 a poté v roce 1917 do značné míry se strategickými perspektivami ruské revoluce, ačkoli se dříve s Leninem neshodla v názorech na stranickou organizaci. Dávala také vážně najevo svou rezervovanost ohledně bolševické politiky po převzetí moci v Rusku. Značnou část válečného období Luxemburgová strávila ve vězení pro své protiválečné aktivity. Po propuštění v roce 1918 byla během německé revoluce brutálně zavražděna německými kontrarevolučními důstojníky.
Její první důležité antirevizionistické dílo Sociální reforma nebo revoluce (1899) oponovalo tvrzení, že socialismus je možné z kapitalismu vytvořit postupně dlouhou kumulativní řadou společenských reforem. Luxemburgová zde trvala na tom, že revoluční uchopení moci proletariátem je nezbytné. Rozpory a krize kapitalistické ekonomiky nemohou reformy nikdy zahladit a ekonomický krach systému je vposledku nevyhnutelný. Tyto ideje dále rozvinula v dalších dílech. Její zásadní text Akumulace kapitálu (1913) byl pokusem o teoretický výklad tvrzení o ekonomickém krachu kapitalismu. Dokazovala zde, že kapitalistický trh není schopný absorbovat veškerou nadhodnotu, vytvořenou ve výrobní sféře, a že IMPERIALISMUS nabízí pouze dočasné a stále násilnější a militantnější řešení probléIIj,U tím, že zajišťuje přístup do nekapitalistického prostředí a na nové trhy. Zároveň působí erozi tohoto prostředí až ke stavu, v němž bude kapitalismus universálně převažovat a bez možnosti dalšího ulehčení se zhroutí. Ve svém nejzajímavějším a nejoriginálnějším politickém spise Masová stávka, strana a odbory (1906) Luxemburgová také rozpracovala svůj pohled na proletářskou revoluci.
Ohromná vlna stávek a demonstrací, mítinků a pochodů, ponechání -volného prostoru spontánním iniciativám dělnických mas, jejich vlastní úsilí a zkušenosti, pokusy a omyly, ovlivňování a vedení, ale nikdy spoutání nebo ovládání revoluční socialistickou stranou, spojení ekonomického a politického boje, každodenní zájem dělníků o dlouhodobé revoluční cíle - to byla škola a podstata sociální demokracie jako takové. Právě kvůli této podstatě, kterou odrážela její koncepce, kritizovala Luxemburgová v knize Organizační otázky ruské sociální demokracie (1904) Lenina za snahu zúžit a přísně centralizovat avantgardní stranu; ze stejného důvodu ho pak kritizovala ještě jednou v díle Ruská revoluce (1918) za útok na sovětskou demokracii, ačkoli, jak uznávala, byli bolševici pod silným tlakem obtížné situace.
Ve věci mezinárodního socialismu představovala Rosa Luxemburgová velmi civilizovaný hlas. Jasný, mocný, přímý, bez neustálé hašteřivosti a utrhačnosti, spojující odvahu a bojovnost s hlubokým a prÍlzračně ryzím lidstvím, všude myslí i srdcem na straně vykořisťovaných - hlas, který především hlásal mocnou zvěst, že socialistická revoluce, ať je jakákoli, musí být procesem vzdělávání a osvícení dělnických mas. Její spisy jsou tímto názorem oživeny a inspirovány jako žádné jiné marxistické dílo. To se odráželo i ve dvou klasických marxistických motivech, kterých se ráda dovolávala: že emancipace dělnické třídy musí být dosažena samotnou dělnickou třídou, a že proletářská revoluce je, jak napsal Marx v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta, samou svou povahou sebekritická - klikatá, s mnoha odbočkami, provázená spoustou problémÍl.
Vedle těchto klasických zřetelÍl Luxemburgová rozvíjela svá vlastní charakteristická témata. Socialismus podle ní nemÍlže být prostě nadekretován, uzákoněn a uveden v život vládou. Musí vyrust z mnohotvárných a různorodých snah a aktivit proletářských mas. A jejich boj a uchvácení moci budou vždy a nevyhnutelně předčasné, protože žádoucí zkušenost jim nemÍlže udělit žádná škola socialismu mimo tento boj. Klíčová je politická zkušenost dělnické třídy, skrze tuto zkušenost se utváří její organizace, síla a vědomí. Úspěchy a vítězství vytvoří jednu její část, ale zároveň omyly, chyby a porážky vytvoří druhou. Jak napsala ve svém posledním článku: "...revoluce je jedinou formou ,války'... v níž konečné vítězství mÍlže být připraveno jen sérií ,porážek' 1" Dílo Luxemburgové bývá často špatně vykládáno a kritizováno za to, že prý předkládá neomezenou víru v spontaneitu mas, a jako forma fatalismu. Taková kritika však při bližším zkoumání neobstojí. Pro Luxemburgovou nebylo na socialismu nic automatického. Zhroucení kapitalismu znamenalo v jejím pojetí ohrožení lidství barbarstvím, a účinné socialistické vi'1dcovství mělo podle ní hrát svou roli v odvrácení této hrozby. NG

odkazy
Luxemburgová, R.: Akumulace kapitálu. Bratislava: Pravda, 1979.
literatura
Geras, N.: The Legacy (!ťRosa Luxemhurg. Londýn: New LeftlVerso, 1976.
Nettl, J.P.: Rosa Luxemhurg. Oxford: Oxford University Press, 1966.